Bezejmená (p1)
25. 12. 2011
Místností se ozývaly bolestné výkřiky, prsby o pomoc, mísící se s šustěním látky a slastnými steny.
"Prosím dost!" zanaříkal jeden hlas.
"Drž hubu!" odpověděl mu druhý tvrdě a poté opět přešel do slastných stenů.
"To bolí!" plakal ten první a vzápětí se ozval bolestný výkřik.
"Au!! No počkej ty svině mrňavá!! Co si myslíš, že tím dokážeš?!! Odtud se stejně nikdy nedostaneš! Ne živej!!!" ozvala se rána a další bolestný výkřik.
"Co jsem ti udělal?" vzlyklo to malé stvoření tichounce z podlahy, ze které se právě zvedal útočník. Jeho kroky se zastavily, on se otočil a znovu se sehl k pokroucené postavě na zemi.
"Máš krásný tělo a to je pro mě důležitý." sykl úlysně a potom odkráčel. Jeho kroky se ještě chvilku rozléhaly v dálce, až zanikly úplně.
(mezitím)
Adam seděl na židli s obličejem zabořeným v dlaních. Byl spolu se zbytkem kapely u Brooke doma. Všichni seděli na židlích podobně jako on, smutně se dívajíc do podlahy. Mysleli na Tommyho. Už týden o něm neměli žádné zprávy. Nebyl doma, nezvadal telefony a policii se nepodařilo najít jedinou stopu, která by jim pomohla v pátrání. Všichni už začínali být zoufalí. Bylo jim jasné, že neodešel, protože to by nikdy neudělal. Vymýšleli různé teorie o tom, co se mu mohlo stát. Nikdo z nich však netušil, jak bolestně blízko jsou pravdě.
(zpět u Tommyho)
Opatrně se pohnul. Sykl bolestí. Zvedl ruku a sáhl si na spánek, když ji opět odtáhl, měl ji krvavou. Povzdechl si a dal průchod dalším slzám. To bylo to jediné, co ještě mohl. Plakat. Plakat a prosit boha o smilování. Byl tu už týden. Již týden ho drželi zmčeného v nějaké -za jiných okolností velmi pěkné a útulné - místnosti, která se nacházela v posledním patře vysokého domu. Okna se dala otevřít pouze na "ventilačku" a dveře byly pevně zavřené. V jeho vězení stála velká postel, kterou každý den někdo čistě převlékl. Tommy se tolikrát snažil ho zhlédnout, ale nidky se mu to nepodařilo. Tyhle věci dělal většinou ve chvílích, kdy byl v bezvědomí, nebo spal, nebo byl v koupelně. Na zemi byl chlupatý koberec, trochu špinavý od jeho krve.
Tommy se pomalu doplazil do koupelny. Opřel se o topení a vytáhl se na nohy. Opřel se o zeď, protože se mu zamotala hlava. Podíval se do velkého zrcadla, které pokrývalo značnou část stěny před ním. To co viděl mu vehnalo další slzy do očí. Za zrcadla se na něj dívala vyhublá pomlácená troska člověka, kterým býval dřív. Peroxidově blond vlasy měl slepené zaschlou krvím kterou měl i na obličeji, a zbytku těla. Opatrně si vlezl do sprchy a pustil na sebe horkou vodu. Všechny rány ho strašně pálily, ale on to nevnímal. Byl zabraný do svých vzpomínek. Myslel na ty doby, kdy byl s Adamem a s ostatními, kdy ho neznásilňoval žádný odporný chlap, kdy se mohl jenom smát a kdy ho nic netrápilo. Z očí se mu znovu sputil proud slz při vzpomínce na Adama. Kdyby to věděl, zachránil by ho, jenže on to neví, neví kde je, ale hledá ho. To Tommymu dávalo naději. Věděl, že ho Adam hledá a že toho nenechá, dokud ho nenajde. "Ach Adame, prosím pospěš si!" zašeptal. Vypnul sprchu a zabalil se do bílého ručníku. Vešel zpět do pokoje. Už ho nijak nepřekvapilo, když zjistil, že postel je čistě převlečená a skvrna na koberci vyčištěná. Lehl si do peřin, přikryl se a vyčerpaně usnul.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář