III. světová válka - 6. část
Vztekle rozrazila dveře svojí kanceláře. "Jak si to jako představuješ?!" zařvala na Smithe. "Co jak si představuju? Seš moc malá na vedení základny a jak vidím, nezvládáš to! Máš tu totální bordel, neplatí tu žádná kázeň, každý si dělá co chce, tohle ti připadá v pořádku?!" "Nikdo si nikdy nestěžoval, celá základna uplně v pohodě fungovala, než jsi přišel ty a celý mi to tu překopal!" "Říkej si tomu jak chceš, každopádně přbírám velení nad posádkou a základnou." "To ti posádka nikdy neodsouhlasí!" "Už to udělala, teď čekají, až odstoupíš z funkce." Susan se na něj zdrceně podívala. Plukovník Smith ukázal na dveře, kterýmy se vcházelo do hlavního sálu. Susan snažíc se zatlačit slzy vystoupila před posádku. "Nechápu, proč jste Smithovi dali souhlas k převzetí velení. Nidko z vás si nikdy nestěžoval, měli jste se tu dobře, nic vám nechybělo. Kdykoli za mnou někdo z vás s něčím přišel, vyslechla jsem ho a snažila se jeho problém vyřešit. Nevím co vám Smith nasliboval, ale já vám říkám jedno: Odteď na tom budete jenom hůř a hůř. Mě to může bejt jedno, mě se to netýká, já si zabalím a odjedu za tátou, ale je mi líto vás. Měla jsem vás ráda a záleželo mi na tom, jak se tady cítíte. Smithovi na vás nezáleží, je mu jedno jestli vám tu bude dobře nebo ne. Myslete si co chcete, já už vám nemám co říct, takže pokud nemáte co říct vy mě, půjdu se spakovat a vypadnu odsud, když mě tu nechcete." Susan se po tvářích koulely slzy, dokonce i z davu se ozývalo potahování. "Sbohem." řekla Susan polohlasně a s pláčem odešla. Zamířila do svého pokoje, když jí do cesty vstoupili dva Smithovi vojáci, které si přivezl s sebou. "Máme tě odvést k veliteli." "Vždyť sem tam teď byla! Co ten starej vůl zase chce?!" "Sklapni!" "Cos to řekl?!" "Byla si zbavená veškerých funkcí a hodnosti." "A to jako proč?! Na to nemá Smith právo!" "Na zrádce to neplatí." "CO?!!" "Nemel a poď." Popadli ji za ruce a odvlekli k Smithovi. "Právě za mnou byla Thopmpsonová. Vyděla tě, jak se punktuješ s těma zajatcema, jsi odsouzená za zradu." Susan na to nic neřekla, věděla, že to nemá cenu. Vojáci ji odvedli do vězení, kde ji předali jejím bývalým podřízeným. "Máš speciální přání kam chceš zavřít?" zeptal se jí šeptem jeden z nich. "Do dvojky." Dovedli ji k cele číslo 2, a jeden z nich si okamžitě všiml, že je otevřená. Pudce rozrazil dvaře. Na jeho obličeji byla jasně vidět úleva, když zjistil, že tam oba dva vězňové jsou. Strčil ji dovnitř a zavřel za ní dveře. "To sme to dopracovali." řekla a svezla se po stěně k zemi. Oba kluci se na ni zmateně podívali. "Co se stalo?" zeptal se Adam, který seděl v rohu opřený o stěnu a v náruči svíral Tommyho. "Kdosi mě viděl, jak vám pomáhám, takže mě zavřeli za zradu. Buďto mě z toho nějak vyseká můj táta, nebo mě zastřelí." řekla s ledovým klidem. "A to se nebojíš?" ptal se Adam. "Ne. Mě je jedno jestli budu žít nebo ne. Já už nemám pro co žít. Nejsem na tom jako vy dva. Vy jste tu sami pro sebe, když zemře jeden, zemře i ten druhý. Taky jsem měla přítele, jenže toho mi zabili vaši kolegové." řekla hořce. "Přece musí existovat někdo, kdo tě má rád." "Jo, můj táta, jenže mezi náma už to není vztah dcery a otce. Jsme dobří kámoši, nic víc, nic míň." Smutně na něj pohlédla. "Co se vlastně stane s námi?" zeptal se opatrně. "Po pravdě vůbec nevím. Teď už to neovlivním, teď už to má v moci osud. Když se provalí, že jste pár, zastřelí vás, ale život nemáte jistej ani v případě, že se to neprovalí." Adam se na ni zoufale podíval, "A co bude s Tommym? Je na tom zle, jsem rád, že konečně usnul." Susan se naklonila nad Tommyho. Sundala z něho deku a rozprostřela ji na zem, "Polož ho." řekla. Na Adamovi bylo jasně vidět, jak nerad bloňďáčka pokládá na zem, mimo svou náruč. Susan se nad ním sklonila. Začala mu kontrolovat popálenini na rukách, potom prohlédla odřeniny a drobné ranky a nakonec se zeptala: "Koukals jestli nemá nic zlomenýho?" "Ne. Zkoušel jsem to, ale hrozně ho to bolelo, tak jsem to nechal bejt." "To je blbý, sundej mu kalhoty, říkal že nemůže chodit." řekla a potom přešla ke dveřím a zabouchala na ně. "Co je?" zeptal se strážník. "Přines mi dezinfekci, náplasti, obvazy a sádrový obvazy plus nějký to obinadlo. Teplou deku, kafe a jídlo pro tři. Jo a málem bych zapomněla, vezmi prášky na bolest a nějaký to uspávadlo." "Ty seš nějaká náročná." zasmál se strážník a ona slyšela jak jde po schodech obstarat to, co si naporoučela. Potom se vrátila k Tommymu. Stále spal a Adam ho hladil ve vlasech. Začala mu prohmatávat kotníky. Když se dotkla levého, Tommy sebou prudce cuknul. "Bingo." Sundala mu ponožku a odhalila tak modrofialovou barvu, kterou měl oteklý kotník. "Má to vykloubený, ale nahazovat mu to budu, až bude pod práškama." řekla a věnovala se další prohlídce. Najednou zarachotil zámek a dveře se otevřely. Vešel strážník s plnou náručí. "Díky Petře." řekla Susan "Nemáš zač. Jo a já sem ti to nepřinesl." "Jasný." usmála se na něj. Petr zavřel celu a šel si sednout na své stanoviště. Susan se pustila do ošetřování Tommýho.
Když skončila, měl Tommy devadesáti procentní část těla pokrytou obvazy, a náplastmi. Vykloubený kotník mu zavázala obinadlem a popálená předloktí normálním obvazem. Zatímco Tommy spokojeně spinkal, pustila se do ošetřování Adama, který na tom byl mnohem lépe. Obvázala mu popáleniny, vyčistila pár drobných ranek a obinadlem mu zpevnila pochroumané zápěstí. Když byla se vším hotová, opatrně probudila Tommyho. Rozespale se na ní podíval a pokusil se pohnout, ale okamžitě to vzdal, protože ho to hrozně bolelo. Adam se k němu sklonil a zvedl ho, jak nejšetrněji dokázal. Posadil ho tak, aby se mohl opřít o stěnu. Potom mu podal jeho část jídla, kterou dostali od Petra. Susan mu z termosky nalila kávu, kterou s vděkem přijal. Když se najedli, zeptala se Tommyho: "Chceš prášky na bolest, nebo to vydržíš?" "Myslím, že to zvládnu." odpověděl. Adam ho zabalil do deky, sám si lehl a též se zabali, potom si Tommyho položil na sebe. Ten trochu bolestně zakňoural a přitulil se k němu. Susan si vzala sojí deku, lehla si a do chvilky usnula.