Fanfiction - Adam Lambert a Tommy Joe Ratliff

Seděl u krbu a díval se do plamenů. Díval se prázdným, zamyšleným pohledem a po tvářích mu stékaly horké slzy, které se mu pomalu vsakovaly do trička. Jeho mysl byla plná vzpomínek. Už je to pět let. Pět let od chvíle, kdy se na něj naposledy podíval. Pět let, co ho mohl naposledy držet v náruči. Bylo osmnáctého října a on vzpomínal na kluka, kterého miloval a kterého přesně před pěti lety ztratil.

 

Tenkrát spolu byli něco přes dva roky. Byl studený březen a Tommy začal pokašlávat. Myslel si, že se jenom někde nachladil a tak tomu nevěnoval pozornost. Jenže jeho zdravotní stav se začal zhoršovat. Bylo mu zle, třeštila mu hlava a začalo se stávat, že z ničeho nic omdlel. To už Adam věděl, že to není obyčejné nachlazení a donutil ho, aby si zašel k doktorovi. Když Tommy vyšel ze dveří ordinace, Adam okamžitě poznal, že se stalo něco hodně vážného.

"Tommý..?" zeptal se opatrně. Bloňďáčkovi po tváři stékaly slzy,

"S-s-sem nemocný. D-doktor říkal, že..." víc neřekl, hlas se mu zlomil a on se zhroutil do Adamovy náruče. Ten ho objal, cítil jak ho v mysli hlodá nepříjemná předtucha,

"Zlatíčko, co říkal doktor?" zeptal se jemně.

"P-prej se to nedá vyléčit." plakal bloňďák "Adame, chápeš to?! Já umírám!!!" zakvílel zoufale. Tohle bylo moc i na Adama, oči se mu obrátily v sloup a on se i s ním sesunul k zemi.

"Adame?! Adame!!!" volal zoufale bloňďáček. Ze dveří vyběhl doktor, sotva uviděl Adama ležet na podlaze, sehl se k němu.

"Nejspíš to bude z šoku. Probere se z toho." uklidňoval ho. Zavolal jednoho saniťáka a s jeho pomocí Adama odnesli do ordinace a položili na lůžko. Tommy si k němu sednul a chytil ho za ruku. Doktor mu dal přičichnout z nějaké lahvičky a Adam pomalu otevřel oči. Pohlédl na Tommyho nešťastný obličej a z očí se mu okamžitě vyřinul proud slz. Byly to slzy obrovské vnitřní bolesti a zoufalství.

"Co je přesně s Tommym?" zeptal se tichounce.

"Je to vážná choroba, která se zatím projevila jen u pěti lidí na světě. Nikdo ji nezná a není prozkoumaná, takže se o ní nic neví. Zatím je neléčitelná. Vašemu příteli bude pomalu vysávat veškerou sílu, až zemře na vyčerpání."

"Ko-kolik mu zbývá času?" vzlykl.

"To nedokážu odhadnout. Může to být půl roku, rok možná dva. Zatím si ho můžete ponechat doma. Ale musíte dávat pozor, aby nikde ani malinko neprostydl a pokud možno aby se ani od nikoho nenakazil. Ztrácí obranyschopnost a zabít ho může i obyčejný kašel. Taky by se měl vyvarovat veškerému alkoholu a kouření. Nevystavujte ho žádné fyzické zátěži. Bude potřebovat hromady péče. Budete chodit na pravidelné kontroly. Až se jeho stav zhorší natolik, že už nebude moct být bez lékařské pomoci, bude se muset přemístit do nemocnice." odpověděl doktor. Adam nešťastně sevřel v náruči bloňďáčkovo drobné tělo,

"Přece musí existovat způsob, jak mu pomoct!"

"Obávám se že ne, nic na to nezabírá. U těch předchozích zkoušeli antibiotika, zkoušeli jestli to není od nějakého orgánu, ale nikam to nevedlo. Omlouvám se pane Lamberte, ale tady je veškerá naše věda k ničemu. Jediné co pro něj můžete udělat, je zpříjemnit mu co nejvíc ten poslední zbytek jeho života." Adam zabořil svůj uplakaný obličej do Tommyho jemných vlásků.

"Ach Tommýšku." zašeptal.

 

V ponuré náladě se vrátili domů. Tommy padl na gauč a složil hlavu do dlaní. Adam si sednul vedle něho a sevřel ho v náruči.

"To zvládneme." zašeptal. Tommy slabě přikývl.

"Dáš si něco k jídlu?" uslyšel nad sebou. Znovu přikývl.

"Mišáčkůů." zaúpěl Adam a ještě pevněji ho objal

"Nemůžeš se užírat tím, že už ti nezbývá tolik času. Zkus si ten čes užít. Můžu děkovat bohu, že ti zbývá ještě třeba rok. Taky nám mohli říct, že umřeš do týdne." šeptl mu do vlasů. Tommy se k němu namáčkl, po tvářích se mu spouštěly nové slzy. Adam ho konejšivě hladil po zádech.

"Dáš si teda něco k jídlu?"

"Jo." vzlykl bloňďák. Adam se zvedl, přitáhl si ho k sobě, objal pod zadečkem a odvedl do kuchyně, kde jim připravil večeři. Když se najedli, vzal Tommyho do koupelny. Napustil vanu, zatímco se Tommy svlékal. Bylo na něm jasně vidět, jak je každou chvilinkou ospalejší. Adam ho podepřel a pomohl mu do vany. Jednou rukou ho předržoval pod hlavou, aby mu nespadla pod vodu a druhou mu pečlivě umil celé tělo. Potom ho vyndal, zabalil do velkého ručníku a odnesl do ložnice. Položil ho na postel a začal mu ručníkem stírat vodu z těla. Tommy tichounce zakňoural.

"Já vím, už bys chtěl spinkat." řekl mu Adam a došel do skříně pro čisté tričko a boxerky. Jemně mu to oblékl, zachumlal ho do peřiny a sám se šel rychle osprchovat. Za půl hodiny se vrátil k Tommymu, který zrovna cosi nespokojeně brblal ze spaní. Lehl si k němu, jemně ho pohladil po zádech a přitáhl k sobě. Tommý zakňoural a přitiskl se k němu.

"Spi sladce." šeptl mu Adam a políbil ho do vlásků. Zavřel oči a chtěl usnout, ale nešlo to. Pořád musel myslet na to, že Tommyho ztratí. Věděl, že musí být silný, aby mu byl oporou. Věděl, že bez něj to Tommy nezvládne. Moc ho trápila skutečnost, že o něj brzy přijde. Chtěl s ním být napořád.

 

Hned druhý den řekli o Tommyho stavu zbytku kapely. Byli z toho zdrcení stejně jako oni. Adam si vzal dovolenou a trávil s Tommým veškerý svůj čas. Pečoval o něj a uklidňoval ho pokaždé, když ho přepadl hysterický záchvat, způsobený strachem z budoucnosti. Tommy se strašně bál toho, co mělo neodvratně přijít. Adam si často uvědomoval, že on sám je až překvapivě klidný na to, co mělo brzy přijít. Tommyho stav se rychle zhoršoval a on smutně sledoval, jak se mu ztrácí před očima. Moc nejedl a pořád spal. Jestli byl předtím hubený, tak teď to bylo mnohem horší. Oči měl propadlé a pod nimi tamvé kruhy. Adam trávil většinu času tím, že ho svíral v náruči, šeptal mu konejšivá slova, nebo ho něžně líbal. Ze začátku ho bral na procházky, ale ty postupem času zkracovali, až se jich vzdali úplně. Když bylo sluníčko, trávili spoustu času na zahradě, ale když pršelo, museli sedět doma. Tommy šel z deprese do deprese. V noci ho musel Adam budit ze zlých snů. Samozřejmě bývaly i chvilky, kdy oba na všechno zapomněli. To jenom tak leželi, přitisknutí jeden k druhému a nad ničím nepřemýšleli.

A potom nadešla chvíle, když už byl Tommý příliš slabý. Byl zrovna konec srpna. Adam mu zabalil věci a odvezl do nemocnice. Doktor mu přidělil pěkný jednolůžkový pokoj. Sotva odešel z pokoje, bloňďáček se hystericky rozplakal. Adam ho k sobě pevně přimáčkl

"Miláčku neplakej. To zvládneš, uvidíš. Neboj se toho." utěšoval ho.

"Jde to příliš rychle." plakal Tommy "Já o tebe nechci přijít tak rychle."

"Ani já o tebe, ale nedá se nic dělat. Slibuju, že budu s tebou do poslední chvilky." šeptal mu do vlásků a hladil ho po zádíčkách. Lehl si k němu a položil si jeho pohublé tělo na sebe. Jemně bloňďáčka kolíbal a tichounce mu pobrukoval nějakou melodii, dokud neusnul.

 

A takhle čas plynul. Adam se od Tommyho nehnul ani na chvilku a neustále ho ujišťoval, že to zvládne. Tommy se hrozně bál umírání. Bál se, že to bude bolet. Dlouhé noci proplakal Adamovi na rameni. I na něm se značně rýsovala únava. Měl tmavé kruhy pod očima a taky výrazně zhubl. Barva na vlasech už mu dávno začala odrůstat, vousy měl nepečlivě oholené. Doktoři mu často říkali, ať jde na jeden den domů, pořádně se vyspí a dá se do pořádku, ale on nechtěl. Nechtěl Tommyho opustit ani na pár hodin. Navíc věděl, že by to Tommy nepřežil.

Adam nevnímal čas. Všechny dny se mu slily do jednoho. Bylo to pořád to stejné: V noci utěšovat Tommýho, přes den si s ním buď povídat, nebo ho k sobě tisknout a pozorovat, jak spokojeně spinká. Někomu by se možná zdálo, že už ho to musí otravovet, ale on to dělal rád. Rád se o bloňďáčka staral, rád mu pomáhal, rád s ním trávil čas. Věděl, že je pro něj nepostradatelný, že nemůže být bez jeho pomoci a chtěl mu to co nejvíc zpříjemnit.

Srpen se přehoupl v září a po září přišel říjen.

Tommyho stav se kromě ještě větší únavy nijak vyditelně nezhoršoval, zacož byl Adam rád. Jenže ho začal sžírat jiný problém. Osmnáctého měl jít na nějaké jednání. Nechtěl tam, ale musel. Bylo to moc důležité a on si nemohl vybírat. Nadával na to, kudy chodil. Nejenže Tommýše musel opustit, ale ještě ke všemu na jeho narozeniny! Zoufale se z toho snažil vykroutit, ale nedařilo se mu. Čím víc se ten den blížil, tím byl zoufalejší. Tommy na něm okamžitě poznal, že ho něco trápí a tak se vyptával, jenže Adam mu to nedokázal říct. Nedokázal mu říct, že tu na jeho narozeniny nebude. Nedokázal by se mu podívat do jeho oříškových očí, které by byly plné smutku, bolesti a zklamání. Tak dlouho to odkládal, až nastal den D a Tommy o tom stále nevěděl. Bloňďáček si všiml, že je dneska Adam ještě nešťastnější než před tím. Vzal ho za ramena, otočil k sobě a zadíval se mu do očí.

"Adame, co je ti?!" zeptal se pevně. Adam se na něj zoufale podíval

"Tommy..." zasténal bolestně a přitiskl se k němu.

"Adame?" řekl tázavě a odtáhl ho od sebe. Adam si smutně povzdechl a podíval se do země

"Musím na nějaký debilní jednání. Nechci tam, jenže tam prej prostě musim bejt." odpověděl a opatrně se zadíval do bloňďíčkovo očí. Ztuhnul. To co viděl, ho zasáhlo hluboko do srdce. Tolik bolesti, skmutku, zklamání a výčitek v nich ještě nikdy neviděl.

"Tommy..." zašeptal plačtivě. Bylo mu z toho na nic. Nikdy mu nechtěl ublížit, ale teď neměl jinou možnost. Moc ho bolelo, když viděl jeho výraz. Tommý jen zavrtěl hlavou, lehl si a zíral do stropu. Adam se s hlasitým pláčem svezl k zemi. Věděl, že mu to bude vadit, ale nedokázal si představit, že to bude až tak zlé. Slyšel jak Tommy nad ním pláče. Zvedl se na kolena a lokty si opřel o postel. Jemně bloňďáčka pohladil po ruce, ale on ucuknul a přetočil se k němu zády.

"Tommý, já tam vážně nechci!" znaříkal. Tommy neodpověděl. Jeho malinké tělo se třáslo vzlyky.

"Tommy prosím! Křič na mě, zmlať mě třeba do bezvědomí, nadávej mi, ale prosím tě neplakej a mluv se mnou." zakvílel zoufale. Tommy si uvědomil, že je na něho moc tvrdý. Pomalu se otočil na zpět na záda. Věděl, že je to Adamovi líto, jenže jeho to taky bolelo. Tohle mu ještě nikdy neudělal. Vždycky byl na narozeniny s ním. Ucítil, jak ho Adam opět pohladil po ruce. Tentokrát se neodtáhl, jen na něj krátce pohlédl. Adam si ho přitáhl k sobě, objal ho a zabořil obličej do jeho ramene.

"Víš co?" ozval se.

"Hmm?"

"Pojedu tam, řeknu jim, že se toho prostě účastnit nebudu a pojedu zpátky. Okey?" Tommy se na něj ztrápeně podíval,

"Je to nutný?" zeptal se nešťastně.

"Po telefonu to nejde." odpověděl nu smutně.

"Tak dobře, ale vrať se co nejdřív." zaprosil bloňďáček.

"Slibuju." zašeptal a dlouze ho políbil na rty. Potom odešel. Seběhl ze schodů na parkoviště k autu. Nasedl do něj a vydal se na místo jednání. Provoz byl malý a tak se tam dostal za půl hodiny. Vystoupil z auta a namířil si to k velké budově. Vešel dovnitř a v ústrety mu okamžitě vyšel jeho manažer.

"Tak jsi dorazil, to jsem rád." řekl s úsměvem.

"Neměl jsem jinou možnost." zavrčel Adam.

"Každopádně jsem tu jenom na skok, abych ti řekl, že se toho účastnit prostě nebudu." dodal tvrdě.

"Jak nebudeš?! Musíš se toho zúčastnit jde o výběr nového baskytaristy!"

"Cože?!!! No to si děláš srandu!!! Tommy ještě ani neumřel a ty už sháníš náhradu?! Tak v tom se mnou nepočítej!!!" Adam byl v obličeji rudý vzteky.

"Adame uklidni se." položil mu ruku na rameno manažer. Adam ho odstrčil a zařval:

"Ne neuklidnim se!!! Hned teď du za Tommym a ty mi polib prdel!!!" Najednou mu zazvonil mobil. Zvedl ho a vzápětí zbledl.

"Ne, to ne! Hned jsem tam!" z očí mu tekly slzy. Rozběhl se k autu, naskočil do něj a za hlasitého kvílení pneumatik opustil parkoviště. Všichni za ním jen nepchápavě zírali.

 

Dojel do nemocnice a vyběhl nahoru po schodech, které bral po třech. Vtrhnul do pokoje. Na posteli ležel Tommy. Byl bledý jako křída a z pootevřených očí mu vytékaly slzy. Jakmile doktoři uviděli Adam, opustili pokoj. On zatím přistoupil k Tommymu, chytil ho za ruku a rozplakal se.

"Tommy prosím neumírej." zanaříkal. Tommy se slabě usmál.

"Sbohem Adame. Miluju tě a ty víš, že tě budu milovat navždycky. Chci..."

"Tommy tohle neříkej!! Ty nesmíš umřít! Nenechávej mě tu samotnýho!" zakvílel hystericky.

"Adame poslouchej. Chci abys žil dál. Najdi si novýho basskytaristu, novýho přítele. Slib mi, že se tomu nebudeš bránit."

"Tommy!"

"Adame slib mi to!" Přikývl.

"Slibuju." zašeptal. Tommy zavřel oči a on vyjekl:

"Prosím neumírej!!!" Bloňďáčkovi se lehce pohnuly koutky úst a jeho unavené oči se pomalu otevřely.

"Adámku neplač. Všechno bude v pořádku. Ještě chvilku a půjdu tam nahoru. Tam už mi bude dobře, nic mě nebude bolet. Až přijde tvůj čas, přijdeš za mnou. Počkám tam na tebe." Najednou byl Adam ten kdo vyšiloval. Tommy byl klidný vyrovnaný a smířený se vším, co nastane. Ucítil, jak ho silné paže jeho milovaného protějšku objaly a pevně přitiskly k svému tělu. Slabě zavrněl a položil si hlavu na jeho rameno. Ucítil, jak se mu jeho slzy vsakují do trička a řekl :

"Adame neplakej. Prosím. Chci naposledy vidět tvůj úsměv." Adam se pokusil usmát, ale nešlo to. Z očí mu stále vytékaly proudy slz. Přsto se nakonec usmál.

"Děkuju." zašeptal Tommy a znovu se o něj opřel.

"Promiň Tommý." řekl Adam.

"Proč se omlouváš?" nechápal bloňďáček.

"To je za to, co sem ti udělal dneska ráno. Ublížil jsem ti, místo toho, abych se o tebe staral a zpříjemnil ti dnešek. Kdybych nebyl totální vůl, mohl jsem být celou tu dobu s tebou." plakal.

"Ale Adámku." zašeptal Tommý konejšivě "Nemáš se za co omlouvat. Lidi dělají chyby. Prosím polož mě zpátky na postel, je mi trochu špatně." Adam ho opatrně položil a sklonil se nad ním

"Tommý, prosím vydrž tu ještě chvilku." Ale Bloňďáček jenom zavrtěl hlavou.

"Už je čas." zašeptal "Sbohem. Miluju tě."

"Sbohem. Nikdy na tebe nezapomenu!" odpověděl Adam a políbil ho. Tommy do toho polibku dal všechno. Naposledy se na sebe usmáli a potom se bloňďáčkův pohled zastřel a jeho tělo ochablo. Adam věděl, že je to definitivní konec. Vzal jeho chladnoucí tělo do náruče a dal průchod opravdovému zoufalému pláči. Teď teprve mu doopravdy došlo, co se stalo. To jak plakal před tím, bylo oproti tumuhle pláči jen slabým vzlykáním. Brečel dlouho a když mu konečně vyschly slzy, zůstal tam sedět. Jemně Tommýho kolíbal a zpíval mu, jakoby jenom spal. Jakoby se posledních několik hodin vůbec neodehrálo....

 

Myslí se vrátil zpět do přítomnosti. Setřel si slzy a zadíval se na fotografii nad krbem, ze které se smál jeho malý bloňďáček. "Věděl jsi to. Celý den jsi věděl, že umřeš a já jsem tě opustil. Nikdy si to nepřestanu vyčítat."

 

THE END