Schopnost milovat
25. 12. 2011
Stál tam, po vlasech mu stékaly velké kapky deště. Stál tam a z očí mu tekly slzy. Stál tam a čekal. Nevěděl na co. Všude kolem se válela mokrá hustá mlha, osvícená slabou září měsíce, prsvítající skrz mraky. Tohle ponuré místo v něm vyvolávalo spousty vzpomínek. Věděl, že se sem jednou vrátí, věděl, že si pro něj nakonec přijde temnota.
Stál tam zlomený a zoufalý. Vydal se hledat lásku do světa, ve kterém není. Nenašel nic jiného, než zlo a utrpení, a když se zamiloval do jednoho člověka a rozhodl se, že ho naučí milovat, našlo si zlo i jeho. Teď trpěl. Byl zraněný, sám uprostřed bolesti a temnoty. Cítil, že jeho pozemský život je u konce. Cítil, jak slábne. Věděl, že se zachvilku neudrží na nohou a upadne do mokrého studeného listí. Vracel se zpět. Vracel se zpět s vědomím, že neuspěl, že zklamal a zradil sám sebe.
Zamotala se mu hlava a on se sesunul k zemi. Obrátil se na záda a přerývavě dýchal. 'Už to nebude trvat dlouho.' myslel si, 'Za chvíli bude po všem.' Najednou se kousek od něj ozvaly rychlé kroky. Kdosi k němu doběhl a klekl si vedle něj.
"Prosím neumírej!" ozvalo se nad ním.
"Proč bych neměl?" zeptal se toho plačícího stvoření.
"Protože... protože tě miluju." Ucítil, jak jím projela obrovská vlna energie a potom se všechno propadlo do tmy.
Probudilo ho pískání přístrojů. Nacházel se v bílém, sluncem ozářeném pokoji a vedle něho stál malý plačící bloňďáček. Na jeho tváři zářil úsměv.
"Jsem tak rád, že jsi to přežil." řekl a vrhnul se mu kolem krku.
"To tvoje láska mě zachránila." zašeptal bloňďáčkovi do vlásků a přitiskl ho k sobě,
"Dokázal jsi, že i na tomhle zkaženém světě existuje člověk, který dokáže milovat."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář