Kdo vlastně jsi? 1
25. 12. 2011
Konečně dorazila poslední skupina z Erakovy roztroušené a poražené armády. Celé tažení na Araluen ztroskotalo ve chvíli, kdy se do celé věci zapletly tajemné bytosti, říkající si "Hraničáři". Oplývali úžasnou maskovací schopností, dovedli perfektně střílet z luku a byli vynikající strategové. Ne, nebyli čarodějové, jak si spousta lidí myslelo, všechny jejich schopnosti byly výsledkem dlouhého, tvrdého tréninku.
"Oberjarle, přivedli jsme poslední zajatce." řekl muž uklánějící se před ním.
"To to trvalo. Kolik jich je?" odpověděl mrzutě.
"Osm set třicet jedna, pane."
"Je mezi nimi někdo, kdo by mě zajímal?"
"To bych řekl. Máme toho hraničáře, který vedl útok přes Trnový les."
"Ukaž mi toho parchanta!" vypěnil náčelník Skandijců, načež před něj vystrčili malého kluka, zahaleného do podivné šedozelené pláštěnky. Erak vstal z trůnu a sešel k němu. Byl nejméně o dvě hlavy vyšší než on. Seškubl mu z hlavy kapuci,
"Jak se jmenuješ?!!" zahřímal.
"Do toho ti nic není!" odsekl hraničář drze a vzápětí se skácel pod náporem ostré rány.
"Skrčku!!!" ozvalo se nad ním
"Na dvůr s ním, tam už mu ukážou, jak se má chovat!!" Na dvůr se posílali obzvláště nepohodlní zajatci, protože na tom příšerném místě nikdo dlouho nepřežil.
"Co uděláme s těmi ostatními pane?" zeptal se opatrně ten, který se mu předtím klaněl.
"Prodáme."
"Jak si přejete pane."
"Svengale?"
"Ano můj pane?"
"Už se vrátili moji synové?" Svengal jenom smutně zavrtěl hlavou.
Malého hraničáře se chopili dva dozorci, zvedli ho a táhli ven. Zbylé otroky nahnali do jakéhosi skladiště.
"Jak se jmenuješ!?" zeptal se jeden dozorce tvrdě.
"Tommy." odsekl hraničář.
"Odkud jsi?" vyptával se dál.
"Odkud asi, když se zamyslíš, možná na to přijdeš." prsknul Tommy.
"Začni se chovat slušně!" Dozorci ho odvedli až k nevábně vyhlížející dřevěné boudě. Otevřeli dveře a prudce ho mrskli dovnitř. Tommy se rozpleskl o hliněnou podlahu. Ocitl se v temné studené místnosti, ozářené jednou petrolejkou.
"Ale, ale, ale. Kohopak to tu máme?" ozval se z tepmnoty jízlivý krutý hlas. Nato Tommyho popadly dvě silné paže, zvedly ho a odvlekly až ke světlu, kde s ním opět surově praštili o podlahu.
"Další vzpurný skrček?" pokračoval hlas, patřící vysokému, hubenému a velmi nehezkému muži. Najednou k němu přiběhl malý vyhublý otrok, uklonil se a cosi mu pošeptal.
"Jo tááák, ty si hraničář." ušklíbl se ten dlouhán
"Noo tak mu ukažte, jak tady vítáme podobný individua!" zasmál se strašlivým smíchem, při kterém tuhla krev v žilách. Tommýho opět kdosi zvedl a potom už na něj dopadla sprška ostrých bolestivých ran. Nevydal hlásku, nechtěl dát najevo, jak strašně to bolí. Když ten krutý šéf usoudil, že má dost, odtáhli ho do vzdáleného tmavého kouta, kde ho polo v bezvědomí nechali. Sebral poslední zbytky sil a stočil se do klubíčka. Po tvářích se mu koulela jedna slza za druhou. Oči se mu zalepily a on usnul tvrdým bezesným spánkem.
Probudil ho ostrý kopanec do žeber. Zanaříkal a přetočil se.
"Vstávej lemro!" uslyšel nad sebou. Pomalu se zvedl. Celé tělo ho bolelo a útroby mu svíral ukrutný hlad. Kdosi mu podal malý kousek starého tvrdého chleba. Tommy se na ten žalostný ždibec jídla podíval a bolestně si vzpomněl na snídaně, které si dělával ve svém dřevěném domečku u lesa. Hladově se pustil do jídla. Asi po deseti minutách od jeho probuzení, se dveře otevřely a v nich stála banda dozorců. Rozdělili si otroky do skupin. Každá skupina měla určitý úkol. Tommyho přidělili k nosičům vody. Po pás ve něhu se brodili ke studni, u které dozorce zvolil čtyři, kteří měli zaúkol rozbíjet ledy. Byla to ta nejhorší práce, jakou mohl člověk na dvoře dostat, protože každý, kdo k ní byl přidělěn, nejdýl do týdne zemřel. Mezi těmito nešťastníky byl i Tommy. Všichni ostatní se chopili věděr, stoupli si do řady a poslušně čekali, až ti čtyři rozbijí led. Tommy byl během chvilky uplně zpocený a na kost promáčený. Dokud se hýbal, bylo to celkem v pohodě, ale jakmile se zastavil, mokré oblečení na něm začalo přimrzat. Najednou se na cestě před branou do dvora ozval klapot koňských kopyt. Vrata se otevřela a dovnitř vešlo osm koní. Všichni otroci okamžitě zanechali veškeré práce a stoupli si do řady podél cesty. Tommy následoval jejich příkladu. Jako první jeli dva jezdci na vysokých černých koních, a podle odstupu těch zbylých mu bylo jasné, že ti dva budou oberjarlovi synové, o kterých mluvil se Svenglem. Pohledem se zarazil na vyšším jezdci. Byl mohutný, celý v černém, přes záda přehozený dlouhý černý plášť. Tommyho zaujal hlavně jeho obličej. Nebylo v něm ani stopy po pohrdavosti, krutosti a aroganci, jako tomu bylo u toho druhého. Výraz toho černovlasého byl jemný a svědčil o jeho čistém srdci. Tommyho z přemýšlení vytrhl dozorce, který mu prudce seškubl kapuci a zařval na něj:
"Neumíš se chovat?!! Máš stát v pozoru a zdravit našeho pána!!!" Dozorce se rozpřáhl dřevěnou holí a udeřil ho do zad. Tommy hlasitě zanaříkal bolestí. Skrz slzy, které mu samovolně vstoupily do očí viděl, jak se na něj ten černovlasý muž soucitně dívá. V jeho očí teď viděl bolest a smutek. Když průvod zmizel vestájích, vrátili se všichni otroci zpět do práce. Teda až na Tommyho. Tomu dozorcova rána sebrala poslední zbytek sil a on se nebyl schopen zvednout. Přišel k němu jiný dozorce a zařval na něj, ať se kouká zvednout. Tommy neodpověděl, ani se nepohnul. Dozorce cosi zahulákal na dva otroky, ti přišli k Tommymu, zvedli ho a odnesli do jejich boudy. Hodili mu kus chleba a tenoučkou přikrývku. Potom ho ponechali jeho osudu. Tommy posunul svou uplně bezvládnou ruku směrem k chlebu. I tento neptrný pohyb ho strašně vyčerpával. S naprostým vypětím do sebe chleba nasoukal, stočil se do klubíčka, zamotal se do děravého odporného hadru, který si na přikrývku jenom hrál a usnul tvrdým bezesným spánkem.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář