Fanfiction - Adam Lambert a Tommy Joe Ratliff

Probudil ho prudký pohyb vedle něj. Otevřel oči a uviděl kašlajícího bloňďáčka, opírajícího se o ruce. Jeho rty byly od krve a oči plné slz. Prudce se posadil, nacož Tommý zareagoval vyděšeným pohledem a prudkým pohybem ke kraji postele.

"Neboj se," řekl Adam konejšivě "neublížím ti." Sáhl po ručníku, který bloňďákovi dávno spadl z hlavy, a setřel mu krev ze rtů. Tommy přestal kašlat, ale ze rtů, prokousnutých bolestí, mu stále tekla krev.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se ho Adam.

"Tommy, ty?"

"Já jsem Adam." usmál se na něj a sáhl pro teploměr,

"Na, změř si teplotu, já ti zatím dojdu pro něco k jídlu." řekl a odešel do kuchyňky. Tam si vzal krabici s kaší pro Tommyho a podle dávkování mu ji umíchal. Potom se vrátil zpět.

"Nemůžu dýchat." zanaříkal bloňďák.

"To je normální, máš těžkej zápal plic." odpověděl, vytál mu spod ruky teploměr a zadíval se na něj.

"Kolik mám?" uslyšel jeho slabý hlas.

"Čtyřicet. Zvládneš se posadit sám, nebo ti mám pomoct?"zeptal se starostlivě. Tommy napnul svaly, ale po pár vteřinách to s bolestným zasténáním vzdal. Adam ho jemně podebral a posadil,

"Zvládneš se najíst?" zeptal se a pozoroval, jak bloňďák pokrčil rameny. Opatrně mu položil talíř do dlaní, ale on byl příliš slabý. Adam si k němu sedl a začal ho krmit. Tommy snědl celou porci, ale stále měl hlad.

"Já vím, že máš hlad, ale víc ti zatím dát nemůžu, tvoje tělo by nebylo schopné to strávit, zabilo by tě to." vysvětloval mu trpělivě. Opět se k němu sehl, podebral ho a položil zpět na postel, přičemž si všiml, jak se bloňďáček třese.

"Je ti zima?" zeptal se ho a on přikývl. Lehl si vedle něj a pevně ho objal. Cítil, jak se k němu Tommy přitiskl. Po krku mu začaly stékat jeho slzy.

"Ššt, neplakej." zašeptal mu do vlasů. Jemně ho pohladil po zádech, přitom dával pozor, aby se nedotkl ani jedné z ran. Bloňďáček se k němu ještě víc přitiskl a jeho vyhublé ruce ho objaly kolem hrudníku. Adam hladil to malé plačící stvoření ve vláskách, dokud neusnulo. Potom si sám dovolil myslet na spánek. Sice si uvědomil, že má hlad, ale byl příliš unavený. Ani pořádně nezavřel oči a už spal.

 

Tommy sebou házel ze strany na stranu, byl rozpálený a úplně zpocený, ze zavřených očí mu vytékaly proudy horkých slz. Místností se rozléhalo zoufalé volání o pomoc a bolestné naříkání. Adam s ním silně zatřásl a bloňďák se prudce posadil. Ve tmě jasně zářilo bělmo jeho vyděšených očí. Poplašeně se rozhlížel, a když si uvědomil, kde je, rozplakal se. Adam ho pevně objal, mluvil na něj konejšivým hlasem a hladil ho po zádech a ve vlasech. Tričkem mu prosakovaly jeho slzy. Tommy se potřeboval vyplakat, potřeboval ze sebe dostat všechen strach, bolest a beznaděj. Těď se konečně cítil v bezpečí, Adamovy silné paže ho objímaly a on věděl, že už nedopustí, aby mu někdo ublížil. Když se uklidnil a vyplakal si srdíčko, položil si hlavu na Adamovo rameno a přivřel oči. Adam si opřel hlavu o tu jeho. Slastně vdechoval jeho vůni a užíval si jeho blízkost.

"Vyprávěj mi svůj příběh." zašeptal. Tommy slabě přikývl, nadechl se a začal vyprávět:

"Můj táta zemřel ještě dřív, než jsem se narodil a máma umřela při porodu. Dodnes nevím, kdo mě přinesl do sirotčince na hrad Redmont. Sem nosili jenom děti, které se narodily na hradě, což jsem já nebyl, ale z nějakého neznámého dúvodu mě tam vzali. Bylo nás tam pět. Vždycky jsem byl nejmenší z nich a oni mi kvůli tomu dělali ze života peklo. Nesnášel jsem svoje dětství. Jediným mým snem bylo nastoupit na bojovou školu a stát se rytířem. Když nám bylo patnáct, nastoupili jsme před mistry, kteří si nás měli rozdělit. Každý z nás se modlil, aby si ho vybrali, protože jinak by skončil na venkově, jako pracovní síla na pole. Ignáce si okamžitě vybral sir Rodney do bojové školy, Willa si vybral sir Orman, Jenny si vybral sir Keren a Megii lady Paulina. Jenom ke mě se nikdo neměl. Baron Arald se mě zeptal, ke komu bych těl jít a já jsem neváhal s bojovou školou, nacož začal bojový mistr protestovat. Začínal jsem být zoufalý. Najednou ze stínu vvystoupil zvláštní muž, zahalený do podivné šedozelené pláštěnky. Dozvěděl jsem se, že mě již dlouho sleduje a že bych měl všechny předpoklady k tomu, stát se hraničářem. Ze začátku jsem byl zklamaný, ale po dvou dnech jsem nechtěl dělat nic jiného. Dostal jsem svého hraničářského koníka, který mi okamžitě přirostl k srdci. Ani nevíš, jak moc mi chybí." Tommy si otřel slzy a popotáhl. Adam ho znovu pohladil po vlasech a ještě pevněji objal,

"Pokračuj." vyzval ho.

"Halt mě učil střílet z luku a spousty dalších dovedností. Naučil mě, jak předvídat každý nepřítelův krok, jak se maskovat pomocí pláštěnky. Všechny svoje vědomosti mi stihl předat dříve, než onemocněl a následně zemřel. Byl to můj nejlepší přítel." Tommymu se zlomil hlas, ale po chvilce pokračoval:

"Krátce po jeho smrti přišly první zvěsti o Morgharatově chystaném útoku. Spálili jsme mu most a já jsem dostal za úkol zbavit se vás a vést útok přes Trnový les. Vůbec jsem si nevěřil, bál jsem se, že zklamu. Vždycky jsem měl za zády Halta, který vždy včas zabránil katastrofě, ale těď jsem musel jít na vlastní pěst. Nakonec se mi podařilo vymyslet plán. Jenže jak sám vidíš, celý se to posralo a já jsem skončil tady. Dál už to znáš." ukončil svoje vyprávění sklesle. Adam vzal jeho tvář do dlaní, jemně mu otřel slzy a zašeptal:

"Děkuju." Malé bloňďaté stvoření se k němu znovu přitisklo. Znovu ho objaly ty příjemné ruce, vyzařující tolik bezpečí, tepla, něhy a lásky, kolik ve svém životě nikdy neviděl. Jemně ho hladily ve vlasech a po zádech, nacož on reagoval tichým vrněním. Přitiskl se Adamovi ke krku a začal pomalu usínat. Jeho dech Adama přijemně šimral, až mu po celém těle běhalo příjemné mrazení. Zavřel oči a vydal se za Tommym do říše snů.