Osudová procházka (part 1)
Adam:
Nudil jsem se, hrozně jsem se nudil. Seděl jsem na terase a snažil se zabavit čtením knihy. Bylo zataženo, ale teplo. Monte, Issac a Tommy si povídali v kuchyni. Najednou jsem dostal nápad. "Tommý?" zavolal jsem. Ve dveřích se objevil roztomilý bloňďáček "Jo?" "Pojď se projít." řek jsem. "Mě se nechce." "Prosííím." udělal jsem na něj psí oči. "No dobře." odpověděl. Z kuchyně se ozval hlasitý smích a kluci měli nějaké narážky, na které Tommy reagoval velice výmluvným gestem."Kam půjdeme?" zeptal se."Do skal?" "Už zase? Ses do těch šutrů zamiloval ne?" řekne napůl kysele napůl se smíchem. "Líbí se mi tam, je odtamtud krýsnej rozhled." "No, jenže ty mě taháš pořád stejnejma stezkama, nediv se že mi to leze krkem." "Neboj, dneska v noci sem našel jednu novou." "Cože? Ty sem chodíš i v noci?" "Jo, nemohl sem spát." "Seš blázen, to se nebojíš?" "Ani ne." Šli jsme přes pláž k nedalekým skalám. Když jsme došli namísto, Tommy už automaticky zahýbal do odbočky na naše "oblíbené" stezky. "Ne, tudy dneska nejdeme." Upřel na mě nechápavý pohled a já jsem řekl: "Dneska jdeme tudy." ukázal jsem na úzkou, strmou a krkolomnou stezičku, vedoucí směrem na moře. "Si děláš srandu? To mě chceš táhnout tutím?" nevěřícně se na mě díval. "No co, vždyť to není tak strašný." Tommy se na mě zadíval pohledem který říkal: 'To si děláš prdel' "No tak, to zvládneš." řekl jsem a vyrazil po stzce. Tommy mě poslušně následoval. "Exote." zamrmlal si pro sebe. "Co prosím?" řekl jsem s povytaženým obočím a koutky mi cukaly. "N - nic." vykoktal ze sebe Tommy. "Já ti dám exot." smál jsem se. Začal jsem ho lechtet, což mi statečně vracel, až z toho vznikla přátelská bitka. Přimáčkl jsem ho k velkému kameni nacož zareagoval hláškou: "Chceš mě znásilnit?" "Ne, pokud si o to neřekneš." odpověděl jsem se smíchem. Ač nerad, pustil jsem ho. Dál jsme stoupali vzhůru, když si Tommy sedl na kámen a zanaříkal: "Adame já už nemůžu." "No tak, už to není daleko." "Já to neujdu." zafňukal. "Nahoře je potůček." "Fakt?" Tommy náhle ožil. "Ukáž." řekl jsem, vzal ho za ruku a táhl dál. Po půl kilometru se před námi oběvil potůček. Tommy se mi vytrhl a běžel k němu. Musel jsem se smát. Když se napil a zvedl, zeptal jsem se ho: "No řekni, není tu krásně?" Usmál se a odpověděl: "Jo je, ale to strašný stoupání mě jednou zabije." "Nemáš tolik kouřit." řekl jsem. Přistoupil jsem k němu a jemně ho ze zadu objal. "Adame?!" "No co? Na pódiu mě líbáš, div že mi rty neprokousneš a v soukromí tě nesmím ani obejmout?" řekl jsem naoko uraženě. Stáli jsme vysoko na skále a dívali se na otevřené moře. Vítr ustal. Bylo dusno, no popravdě já jsem si toho nijak nevšiml, protože jsem měl co dělat abych po Tommym nevystartoval."Tak pojď." řekl jsem a pustil ho, vzal jsem ho za ruku. "To mě hodláš táhnout ještě výš?" zakňoural Tommy. Jen jsem nespokojeně zamlaskal a už jsem ho táhl vzhůru. Došli jsme na skalní plošinu. Najednou se začal zvedat prudký vítr. O těla nám začaly pleskat první kapky deště. Popadl jsem Tommyho za ruku a rozběhl se s ním do blízké skalní průrvy. Najednou se nad námi ozval hlasitý hrom. Slyšel jsem, jak Tommy vedle mě hlasitě vyjekl. Přitáhl jsem si ho k sobě a pevně objal. Cítil jsem, jak sebou při každém zablesknutí či zahřmění škubne. Venku byla najednou tma a i já jsem cítil, jak na mě dopadá tíseň.
Tommy:
Právě jsem seděl v kuchyni a bavil se s klukama, když jsem zaslechl Adamovo volání. Přešel jsem ke dveřím na terasu a usmál se. "Pojď se projít." žadonil Adam, jako každý den. Chodil jsem s ním rád na procházky, ale on mě pořád tahal do skal. Nesnášel jsem ty skály. Nesnášel jsem šplhání do kopců. Jenže on se na mě vždy podíval těma svýma jasnýma šedomodrozelenýma očima a já jsem nemohl říct 'ne'. Sice jsem to zkusil, ale nevytrval jsem ve svém odporu. Kluci se začali posmívat, že za Adamem poslušně jako pejsek ťapkám uplně všude. No poslal jsem je doprdele, vyfakoval a šel za Adamem. Jako každý den se ptám kam půjdeme. A jako každý den se dozvím to samé: jdeme do skal. "No alespoň je tu jedna vyhlídka." myslím si "Dneska půjdeme nějakou novou stezkou, kterou prej oběvil v noci. No zbláznil se? Chodit do skal v noci? Já bych se pos... strachy. Coože? To mě chce táhnout tímhle?!" Pronesl jsem něco ve smyslu, že je exot. Začal mě lechtat, což jsem se mu snažil vrátit, začali jsme se přátelsky prát. Adam mě namáčkl na kus skály. Bylo to příjemné, až moc příjemné. No každopádně jsem mu nemohl dát nic najevo. Ne, dokud si nebudu jistý svými city. Proto jsem použil hlášku: "Hodláš mě znásilnit?" jenže on mě vypekl a místo toho, aby zčervenal a pustil mě, řekl: "Ne pokud si o to sám neřekneš." No samozřejmě, že jsem měl chuť ho na sebe přitáhnout a vyšukat mu mozek z hlavy. Adam se na(ne)štěstí odtáhl. Pokračovali jsme dál ve strmém stoupání. Adamovi zjevně nedělal sklon stezky nejmenší potíže, zato já jsem byl v koncích se silami. "Adame, já už nemůžu." zanaříkal jsem. "No ták, už to není daleko." "Já to vážně neujdu." "Nahoře je potůček." "Fakt?" to mi vlilo energii do žil. "Ukáž." řekl, vzal mě za ruku a táhl dál. Má příjemné ruce, takové krásně jemné. Ani jsem se nepokoušel odhadnou vzdálenost, kterou jsme ušli, než se před námi objevil malý potůček. Vyškubl jsem se Adamov a utíkal k němu. Slyšel jsem, jak se směje. Miluju jeho smích. Když jsem se zvednul od vody, zeptal se mě, jestli tu není krásně. "Jo je, ale to strašný stoupání mě jednou zabije." odpověděl jsem. "Nemáš tolik kouřit." řekl mi. 'Cože? Já přece zas tak moc nekouřim. I když... v poslední době jsem to "trošku" přeháněl.' Najednou ke mně přistoupí a jemně mě ze zadu obejme. "Adame?!" skoro zasténám a mám co dělat, abych se na něj neotočil a nevojel ho. "No co? Na pódiu mě líbáš, div že mi rty neukousneš a v soukromí tě nesmím ani obejmout?" brání se naoko uraženě. Stáli jsme na skále a dívali se na moře. Vítr ustal a na nás se lepilo dusno. "Tak pojď" řekl a vzal mě za ruku. "To mě hodláš táhnout ještě výš?" protestoval jsem. Jen nespokojeně zamlaskal a už mě vlekl po stezcenahoru. Došli jsme na skalní plošinu. Najednou se zvedl pruký vítr. Začala mi být zima a tak jsem se k němu chtěl přitulit, když mi o tělo pleskly první kapky deště. Adam mě popadl za ruku a odtáhl do skalní průrvy. Sedl jsem si na zem. Najednou se ozval zvuk, kterého se bojím ze všeho nejvíc: Hrom! Vyjekl jsem a začal panikařit. Ucítil jsem, jak si mě k sobě Adam pevně přitahuje a slyšel jeho hlas. Sice jsem se cítil o trochu bezpečněji, když mě objímal a konejšil, ale strach jsem měl pořád. Bouřka řádila dlouho. Když přestala, byla už tma. Oba jsme byli mokří na kost a byla nám zima. Adam si stáhl tričko a totéž udělal s tím mým. "Adame? Co to děláš?" "Bude nám menší zima." vysvětlil, přitáhl si mě k sobě a zahříval vlastním tělem. Ten náhlý kontakt mojí pokožky s tou jeho ve mě vzbudil vlnu vzrušení, kterou jsem tak, tak potlačil. Stočil jsem se do klubíčka a za chvilku usnul.