Sparcles III
25. 12. 2011
Tommy ležel na posteli, bledý jako křída, víčka fialová, tělo jako bez života, prázdný pohled upřený do stropu.
"Tommy! Co je mu?!" vyjekl Adam na doktora, který stál vedle jeho postele.
"Uklidněte se, musel jsem mu dát silná sedativa. Má strašné noční můry a záchvaty panické hrůzy ze všeho, co se jenom pohne. Trpí halucinacemi. Obávám se, že ho budeme muset převézt na psychiatrii."
"To ne!" zasténal Adam zoufale. Přešel k posteli a pohladil Tommyho po ruce. Slabě se zachvěla, žádna jiná odezva však nepřišla. Doktor opustil místnost a nechal ho tam s ním samotného. Adamovi začaly téct slzy. Rozhodl se, že u Tommyho zůstane přes noc. V noci by na něj měla přestat působit sedativa a on už nedovolí, aby mu dali další. Věděl, co tohle svinstvo dokáže udělat z člověka a nechtěl, aby takhle dopadl i Tommy. Sedl si na židli vedle jeho postele. Po několika hodiných se mu zavřely oči a on usnul.
Probudil ho až Tommyho výkřik. Zvedl hlavu a uviděl svého bloňďáčka, jak sedí na posteli, oči rozšířené strachem.
"Tommy!" řekl tiše a objal ho. Bloňďáček se mu s pláčem vrhnul do náruče.
"Ššš zlatíčko, neplakej, jsi v bezpečí." utěšoval ho Adam. Tommy se ho křečovitě držel a tiše vzlykal. PO hodin se Adamovi konečně podařilo ho utěšit. Lehl si k němu na postel, aby si ho mohl položit na sebe. Tommy mu ležel na prsou a on ho hladil po zádech. Bloňďáček zachvilku usnul a on následoval jeho přkladu.
Jako první se probudil Tommy. Kouknul na hodinky na Adamovo ruce, bylo sedm třicet jedna. Jemně jsem s ním zatřásl.
"Adámku vstávej." Adam cosi tiše zamrmlal a pomalu otevřel oči. Věnoval mu zářivý úsměv.
"Jak se cítíš?" zeptal se ho.
"Teď už dobře." odpověděl Tommy a přitiskl se k němu. Adam ho pohladil po zádech, objal pod zadečkem a přitáhl blíž k sobě. Cítil jeho hubené, ale i přes to svalnaté ruce, jak ho objímají kolem krku a jeho hlavu a obličej, otírající se o jeho krk. Bylo to tak příjemné. Mazlil se s ním a po chvíli ho začal líbat. Bloňďáček okamžitě spolupracoval. Adam cítil jeho vzrušení, ale věděl, že v nemocnici nic podnikat nemůžou.
"Miláčku, tady nemůžeme." snažil se ho krotit. Tommy nespokojeně zavrčel, ale dál se věnoval jeho krku.
"Tommy dost!" odstrčil ho od sebe. Bloňďák se na něj díval pohledem raněného zviřátka.
"Zlatíčko vydrž, už jenom dva dny a budeš doma, potom nám nic nebude stát v cestě." slíbil a přitáhl si ho zpátky k sobě.
Dva dny utekly jako voda a Tommy mohl domů. Adam pro něj přijel svým luxusním černým mustangem.
"Půjdeme k tobě, ty si vezmeš nějaké věci a potom pojedeme ke mně. Nechci tě tu nechat samotnýho."
"Okey." usmál se Tommy a vlepil mu pusu na tvář. Měl od doktorů nařízeno, aby ještě alespoň týden ležel v posteli, a proto když dojeli k Adamovi domů, musel si jít okamžitě lehnout.
Po celý ten týden o něho Adam vzorně pečoval. Tommymu bylo příjemné, jak kolem něho skákal a plnil všechna jeho přání. V noci si k němu pokaždé lehnul, objal ho a něžně líbal. Tommy by se nejradši nechal takhle opečovávat do nekonečna. Dopoledne trávil Adam u koní, udrožoval Miracla ve formě a přiježďoval Sparcles. Doma se o ní nezmiňoval, protože jakmile před Tommym vyslovil slovo kůň, nebo jméno Sparcles, ztuhnul, roztřásl se, z očí mu počaly téct slzy, pohled upřel do prázdna a jeho rty cosi neslyšně šeptaly. V takovém případě Adamovi trvalo celou věčnost, než ho přivedl zpět do stavu, kdy vnímal. Tyhle Tommyho záchvaty mu dělaly starosti. Měl o něj strach.
Blablabla
(Sabb, 24. 3. 2013 21:39)