You are my best friend (part 1)
25. 12. 2011
Poprvé jsem ho spatřil na konkurzu, když jsme zháněli basskytaristu. Okamžitě mě zaujal jeho vzhled. Měl peroxidově bloňďaté vlásky, silně nalíčené oči a spousty náušnic. Postavou byl malý a hubený a celkově působil roztomilým dojmem. Seděl v rohu a potichu si brnkal nějakou melodii. Nemohl jsem z něho spustit oči. Byl tak krásný...
Monte si všiml, jak na něj neustále zírám a naschvál ho zavolal jako posledního. Ty ostatní jsem skoro neposlouchal a podle reakcí zbytku kapely ani nebylo o co stát. Zoufale jsem se modlil, aby ten sladký bloňďáček něco uměl.
"Kolik jich tam ještě zbývá?" zeptal jsem se po dvou hodinách unaveně.
"Spoustu." odpověděla Brooke ode dveří. Protáhnul jsem se a bolestně zasténal. Všichni se rozesmáli.
"To se míníš takhle znuděně tvářit i na toho bloňďáka, co sedí v rohu?" rýpnul si Monte. Jen jsem protočil oči a tiše doufal, že se dostane na řadu co nejdřív.
A pak to přišlo a do místnosti vstoupil on. Bylo na něm jasně vidět, že je nervózní. Monte se ho ptal na jméno, věk, adresu a další věci. Jmenoval se Thomas Joseph Ratliff. 'Takže Tommy, pěkné jméno.' myslel jsem si.
"Kolik vám je?" zeptal se ho Monte.
"Dvacet osm." odpověděl plaše. Všichni jsme se na něj překvapeně podívali a on zčervenal.
"Dvacet osm?" zopakoval po něm Monty. Tommy přikývl.
"Vypadáš mohem mladší." poznamenal jsem a on se na mě polekaně podíval. Bylo mi ho líto. Když se dořešily všechny formality a papírování, vybídl ho Monte, aby začal hrát. Vyděl jsem jak se mu třásly prsty. Začal, ale pokazil to hned při prvních pár akordech. Nešťastně nás přelétl pohledem a zkousl si spodní ret. Věděl jsem, že nemá daleko k slzám a rozhodl jsem se zasáhnout. Vstal jsem, došel k němu a položil mu ruku na rameno.
"Tommy," řekl jsem tichým uklidňujícím tónem "uklidni se, uvolni se a až budeš připravený začít, začni. Nemusíš se bát, nic ti neuděláme, ano?"usmál jsem se na něj a on slabě přikývl. Povzbudivě jsem mu stiskl rameno a šel si zpět sednout. Věděl jsem, že moje slova se neminula účinkem. Tommy se nadechl vydechl a začal. Hrál krásně. Koutky úst mi samovolně vylétly do spokojeného úsměvu a všiml jsem si, že nejsem sám kdo se usmívá. Když dohrál, uznale jsem pokýval hlavou.
"Vidíš, že to jde, když jsi v klidu." pochválil jsem ho a on mi věnoval vděčný úsměv. Potom jsme ho poslali za ostatními kandidáty, kteří čekali na naše rozhodnutí. Sice jsme neměli o čem rozhodovat, protože to bylo naprosto jasné, ale schválně jsme to natahovali, aby byli všichni pořádně napjatí.
Pomalu jsme před ně předstoupili a jejich tlumený hovor okamžitě utichl. Všichni se na nás napjatě dívali a snažili se z našich pohledů uhádnout, koho jsme vybrali. Naše pohledy uvolněně klouzali z jednoho na druhého.
"Takže, všichni jste byli skvělí..." začal Montye a já jsem měl co dělat abych nevyprskl smíchy, protože asi padesát procent z nich neumělo vůbec nic.
"... a pro nás bylo velmi těžké rozhodnout, koho vybereme. No každopádně jsme se nakonec jednohlasně shodli na vítězi tohoto konkurzu." Udělal významnou pomlku a zvíšil ještě napětí v sále.
"A naším novým basskytaristou se stává..." předsíral, že něco hledá v papírech
"... Tommy Ratliff!" Sálem se nyní nesl hlasitý potlesk. Tommymu chvilku trvalo, než si uvědomil, co Monty právě řekl a potom se mu obličej rozzářil. Vyzval jsem ho ať jde k nám a on nadšeně poslechl. "Gratuluju Tommy, vítej v kapele." řekl jsem a poplácal ho po zádech. Rozloučili jsme se se zbylími účastníky a i s Tommym zamířili zpět do naší místnosti (zkušebny). Dal jsem ostatním volno s tím, že Tommyho se vším seznámím.
Když odešli, řekl jsem mu, aby si sedl vedle mě na vyvýšené pódium, na kterém jsme zkoušeli. Začal jsem ho seznamovat s jeho prací. Dal jsem mu noty, které se měl naučit. Prohlédl si to a zděšeně se na mě zadíval.
"To nezvládnu ani za rok." postěžoval si. Usmál jsem se na něj a řekl povzbudivě:
"Neboj, máš měsíc a půl na to, aby ses to všechno naučil. Nespěchej a zvládneš to."
"Když myslíš." odpověděl nejistě.
"Tohle je další věc na které musíme zapracovat." řekl jsem a on se na mě nechápavě zadíval.
"Mluvím o tvým sebevědomí. Vůbec si nevěříš a to by mohlo představovat problém."
"Aha." odpověděl smutně.
"Neboj se, to taky zvládneš." utěšoval jsem ho.
"Když já nevím, je toho nějak moc." Slzy, které v sobě dusil už od chvíle, kdy začal hrát, se teď vydraly na povrch a on se tiše rozplakal. Objal jsem ho.
"Neboj. Uvidíš, že to není tak těžký."
"Tobě se to řekne, nemáš dúvod si nevěřit. Nikdy jsi s tímhle neměl problémy." vzlykl mi do ramene.
"Že ne? Neumíš si představit, jak jsem byl vyklepanej, když jsem měl poprvý vystupovat před lidma, skoro jsem nemohl mluvit. Navíc, ty snad máš důvod si nevěřit? Vždyť hraješ krásně." Podíval se na mě a usmál se skrz slzy. Potom se ke mně znovu přitiskl. Pohladil jsem ho po vlasech a nechal vyplakat. Cítil jsem, že to ze sebe potřebuje dostat a tak jsem mu dal prostor. Když se uklidnil, dořešili jsme zbylé technické záležitosti, vyměnili si čísla a šli domů. Tommy to měl daleko a tak jsem ho tam hodil, aby nemusel jít po tmě sám. Poděkoval, rozloučil se a odešel.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář