Fanfiction - Adam Lambert a Tommy Joe Ratliff

Ráno jsem se probudil jako první. Chtěl jsem se posadit, ale jakmile jsem to udělal, vyjekl jsem bolestí a padnul zpátky na pohovku, čím ž jsem probudil Adama. Hned věděl co se děje, objal ě a začal konejšit. "To to vždycky takhle bolí?" zeptal jsem se. "Ne, jenom napoprvé, potom už je to jenom příjemné." Přikývl jsem. Adam mi pomohl vstát a obléknout se.

 

Večer jsme si lehli do postele a něžně se mazlili. Bylo to krásné. Spát jsme šli až dlouho po půlnoci. Adam si položil hlavu na můj hrudník a já jsem ho jemně hladil ve vlasech. Byl tak roztomilý, když ležel se zavřenýma očima a usínal. Věnoval jsem mu polibek do vlasů, zavřel oči a následoval jeho příkladu.

 

Dny nám ve společném soužití rychle ubíhaly a já jsem si začal bolestně uvědomovat, že se blíží jaro, tedy doba kdy se moje láska bude muset vrátit domů. Adam na mě okamžitě poznal, že mě to trápí. Zvažoval všechna pozitiva a negativa možnosti, že bych odjel s ním do Arnhemu a bydlel u něho na hradě. Oba jsme věděli, že to pro nás bude nebezpečné a takéjsme věděli, jak to může dopadnout. Přesto jsme se rozhodli tohle riziko podsoupit a když roztál sníh, vyrazili jsme na dvoudenní cestu do Arnhemu.

 

Adam mne představil jako svého zachránce, kterému oplátkou nabídl útočiště na svém hradě. Své komnaty jsem měl ve stejném křídle jako on, tudíž nebylo těžké se k němu tajně připlížit. Oba jsme se tvářili, že jsme jenom nejlepší přátelé, kteří si skvěle rozumí. Já jsem si dál dělal svoje řemeslo a dával rady místním lékařům, kteří byli za mé poznatky velmi vděční. O naší lásce s Adamem věděla jenom má služebná, Adamův podkoní a tři další lidé, jinak nikdo.

 

Jenomže jednou se něco pokazilo, nevím, jestli jsme nebyli dost opatrní, nebo se někdo z těch, kterým jsme důvěřovali prokecl. Adamův otec získal podezření, že mezi mnou a Adamem není jenom přátelství. Sledoval nás vedne v noci, aniž

bychom si toho všimli. A samozřejmě mu neuniklo, že se každou noc plížím k Adamovi a odcházím až ráno. Že už o našem vztahu vědí, jsem zjistil až ve chvíli, kdy jsem omylem vyslechl debatu Adamova otce s velitelem stráží a svým druhým synem. Okamžitě jsem se rozeběhl ke svému milenci. Udýchaně jsem mu všechno vypověděl a on začal jednat. Bleskově jsme se sbalili a vyrazili na cestu. Bylo to na jaře roku 1672. Vzali jsme koně, pár nejnutnějších věcí a jeli zpět do nitra Donkere bos, kde stál můj malý domeček, po kterém se mi tolik stýskalo. Měli jsme štěstí, že se do toho lesa všichni báli, tudíž sem by šli až nakonec. Postarali jsme se o koně a vlezli si dovnitř. Během večera jsme měli uklizeno. Lehli jsme si k osbě na postel a přitulili se. Bylo to příjemné, po dlouhé době jsme nemuseli nic skrývat. Byli jsme vyčerpaní a tak nám netrvalo dlouho a myjsme se vydali do říše snů

 

Takhle jsme žili dalších tři čtvrtě roku. Ve strachu, že kdykoli přijdou a zabijou nás. Začínal jsem mít deprese z toho, jak jsme jenom seděli a čekali na vlastní popravu. Samozřejmě bylo také spoustu příjemných chvil, kdy jsem nemyslel na nic jiného než na Adamovo dokonalé tělo a jeho šikovné ruce.

 

A potom, v únoru 1673 přišli. Adam se vrátil z procházky celý vyděšený. Hned sem věděl, co se tsalo. Bohužel jsme akorát tak stihli nasedlat koně když přijeli. Schovali jsme se do blízkého hájku, kde jim bude chvilku trvat, než nás najdou. Adam mě objal a podval se mi do očí. "Tommy, půjdu tam a zdržím je, ty sedni na svého svého koníka a utíkej k hranicím. Znáš tenhle les líp jak kdokoli jiný, máš šanci na útěk!" prosil naléhavě. "Ne Adame, neoputstím tě, zůstanu tady s tebou." "Tommy prosím!!" z očí mu začaly téct slzy zoufalství a bolesti nad trátou blízké osoby. Já jsme plakal taky. Přitiskl jsem se k němu a políbil ho. Oba jsme do toho dali všechno. Věděli jsme, že je to náš poslední polibek, že už se nikdy neuvidíme. Nedokázal jsem sklidnit svoje vzlyky, plakal jsem a třásl se čím dál víc. "Tommy, neplakej, teď musíš být silný. Ty se můžeš zachránit." Najednou se nedaleko od nás začaly ozívat hlasy. Už nám nezbýval čas. Adam mi věnoval poslední polibek a nasedl na svého koně. "Sbohem Adame!!" zaplakal jsem, "Nikdy na tebe nezapomenu! Miluju tě!!" Naposledy se na mě usmál a potom vyjel vstříc své smrti. Nasedl jsem na Šípa. Věděl jsem, že musím utéct. Adam se obětoval a já musím zařídit, aby to nebylo zbytečné. Pobídl jsem koníka do trysku a vyrazil na sever k hranicím. Slzy mi přimrzaly na tvářích. Byla mi neskutečná zima, ale já jsem to nevnímal. Jediné co jsem cítil byla ta prázdnota v mém srdci.

 

K hranicím jsem dorazil po dvou dnech. Byl jsem vyhladovělý a úplně unavený. Zůstal jsem v Donkere bos, našel jsem tam jednu opuštěnou chaloupku podobnou té mé, která byla již dva dny spálená. Všechno co jsem vybudoval mi zničili. Bylo mi to tak líto, k tomu místu jsem měl hluboký vztah. Trošku jsem poopravil svůj přechodný příbytek a obstaral jídlo pro sebe i pro koně. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na Adama. podle tradice ho nechali tři dny hladovět ve vězení a dneska ho veřejně popraví. Bylo mi z toho na nic. Člověk jako on, jemný a přitom důstojný, těšící se hluboké oddanosti svých poddaných, bude zesměšněn veřejnou popravou! Modlil jsem se, aby to moc neprotahovali. Najednou jsem pocítil ostré bodnutí u srdce, žaludek se mi stáhl, mé útroby svírala nepopsatelná bolest, můj kůň začal teskně ržát. Věděl jsem, že je konec. Adam právě vydechl naposled. Zhroutil jsem se na starou zaprášenou podlahu a rozplakal se. Takhle jsem tam ležel celý den. Zvedl jsem se až ve chvíli, kdy jsem musel obstarat něco k snědku pro Šípa.

 

Ráno jsem přešel hranice a vjel do města, které se nacházelo jen tři kilometry od donkere bos. Já i Šíp jsme byli hrozně vyčerpaní a vyhladovělí. Dojel jsem skoro až na náměstí, když se mi zatmělo před očima a já jsem spadl na zem. Víc si nepamatuji.

 

Probral jsem se v teplé místnosti. Pomalu jsem otevřel oči a uviděl mladou dívku, která mi zrovna ošetřovala ránu na čele. Znovu jsem je zavřel a opět upadl do temnoty.

 

Když jsem se později probudil, popsala mi, jak mě našla. Jmenovala se Margit. Žila úplně sama a naídla mi, jestli u ní nechci zůstat. Přijal jsem. Asi po třech týdnech co jsem u ní bydlel, jsem jí vypověděl svůj příběh. Chápala mne a já jí za to byl vděčný.

 

Život ve velkém městě mi ale nedělal dobře. Začal jsem strádat jak fyzicky tak psychicky. Čím dál častěji se u mne objevovaly deprese a můj vždy výborný zdravotní stav se začal rapidně zhoršovat. Nejdříve se to projevilo jenom lehkým pokašláváním, ke klterému se po pár týdnech přidala teplota. Začaly mě bolet klouby, každý pohyb mi působil bolest. Po půl roze jsem začal mít záchvaty zvracení. Skoro jsem nejedl. Margit jsem akorát přidělával starosti.

 

Jednou, bylo to v listopadu 1673, jsem ji požádal o poslední službu. Chtěl jsem, aby mi osedlala Šípa a aby mi pomohla do sedla. Rozloučil jsem se sní, naposledy ji objal a vyrazil. Cítil jsem, že mi už nezbývá moc času. Vyjel jsem z města a zamířil do Donkere bos. Jel jsem tři dny. Tři dny v ukrutných bolestech, hladu a žízni, až jsem tam dorazil. Na místo, které ve mně vyvolávalo tolik vzpomínek a emocí a na kterém se právě teď nacházím. Z mého domečku zbyly jenom žalostné ohořelé trosky, spálili ho, protože prý byl sídlem "černé magie". Sedl jsem si na studenou zem a opřel se o zeď. Najednou jsem si všiml zváštního předmětu ležícího pod kořeny jednoho stromu. Mlaskl jsem na Šípa, který ke mně okamžitě přišel. Objal jsem ho kolem krku a s jeho pomocí se vytáhl na nohy. Za jeho podpory jsem doklopýtal ke stromu. Okamžitě jsem ten předmět poznal. Byl to Adamův plášť. Pod kořeny stromu byl chráněný před deštěm a dalšími nepřízněmi počasí. Rozvinul jsem ho a zabořil nos do jeho jemné látky. Stále z ní byla cítit Adamova vůně. Do očí mi vstoupily slzy. Doklopýtal jsem zpět k troskám. Zabalil jsem se do jeho pláště. Znovu jsem se nadechl té opojné vůně. Mých útrob se náhle zmocnila prudká křeč. Můj výkřik se rozlehl tichým lesem. Upadl jsem na zem, z úst se mi vyvalil proud krve. Je konec. Umírám. "Jdu za tebou." šeptám a přetáčím se na záda. Je mi teplo, Adamův plášť tak příjemně hřeje. On je tady také, bere mne do náruče a odnáší z temnoty do světla. Můj příběh skončil...